RC klub Kramolín
Dnešní datum: 17. 12. 2017  Hlavní stránka :: Seznam rubrik :: Download :: Weblinks  

Galerie

Sedliště - 23.5.2015 - 11
volné ježdění
zobrazení: 193
známka: 0

Reklama

Reklama

* Historky z modelářství v Kramolíně aneb jak jsme také padali

Vydáno dne 07. 02. 2007 (4519 přečtení)

Část čtvrtá – Veselé historky z létání aneb „nahoru můžeš, dolů musíš...“

Jedno z humorných leteckých pravidel pro „dospělá letadla“ říká: „Každé přistání, po kterém mohou cestující odejít po svých, lze považovat za dobré. Každé přistání, po kterém lze letadlo ještě použít, lze považovat za výborné“. Toto pravidlo by pro modelařinu mohlo znít asi takto: „Každé přistání, po kterém lze model ještě opravit, lze považovat za dobré. Každé přistání, po kterém se může s modelem letět znovu, lze považovat za výborné“. A z tohoto úhlu pohledu se také můžeme s nadhledem dívat na naše modelářské snažení.......
Jak jsem se již zmínil v prvním dílu „historie“, prvním modelem, na kterém jsme se učili „RC umění“ byl větroň JUNIOR. S Juniorem jsme si užili spoustu zábavy, ale bohužel, v paměti utkvělo jen občasné sundavání z větví stromů (asi Míra, kdo jiný, že...) a především moje přistání na okresní silnici, které lze stručně popsat asi takto: start, let, ubývání výšky, hledání místa k přistání - výborně, jsme nad loukou (ale, ale, pilote, od kdy se přistává „po větru“?), tak dolů, ale co to - model po dosednutí místo zastavení dělá krásné žabky a jede po zemi strašně daleko - jestli to nebude tím, že to není louka, ale asfalt a ten motocyklista je vyděšený proto, že ve zpětných zrcátkách přistávající letadlo tak často nevídá, že.... (ještě že jel stejným směrem a před přistávajícím modelem...!). Mohu se tedy směle prohlásit průkopníkem „žabkování“ na asfaltu a modelářského útoku na pohyblivý cíl (ještě, že jsem netrefil!).
Motorový model JERRY, stejně tak jako „dvouplošník“ to jsou letadla, se kterými může pilot vyvádět „psí kusy“, pokud to umí... Může s nimi „česat trávu“ na letišti, sbírat stébla z ruky figuranta (najde-li se ještě nějaký odvážlivec...), startovat a přistávat ze země - když se to umí... (jen ty podvozkové nohy kdyby byly z pevnějšího drátu, aby se po nešetrném přistání nemusely stále rovnat, že...) a hlavně - starty (je-li pevný sněhový podklad) a přistání na sněhu a ledu (s lyžovým podvozkem) jsou skvělým zimním adrenalinovým sportem - zatím však pouze Jerry, neboť Míra i přes opakované sliby ještě „dvouplošník“ lyžemi nevybavil ! (Míro, Míro, ty, ty, ty!)
Motorový model PLUTO - platí o něm prakticky to samé, jako o Jerrym, jen s tím rozdílem, že Pluto měl (v době pohonu spalovacím motorem) příďový podvozek, takže starty a přistání na zemi byli ještě „větším zážitkem“. S elektropohonem a velkou vrtulí létá bez podvozku, ale v zimě je stejně schopen krásných klouzavých přistání „na břicho“ a přistání na zamrzlém rybníce připomíná házení žabek. Pluto je živoucím důkazem odolnosti klasické konstrukce, protože některé havárie, které přežil, původně vypadaly jako jeho poslední - například letošní silvestrovská (2006), kdy přestál samostatné tvrdší přistání v oranici. I když bylo Pluto poháněno střídavým elektromotorem (kdy byl model schopen i částečného „visení na vrtuli...), vítr byl tak silný, že po startu se model stočil „po větru“ a byl odnesen na vzdálenou stranu letiště, kde se i přes „plný plyn“ a urputnou snahu pilota (musím připustit, že jsem na počasí zkrátka „neměl“...) stále vzdaloval. Po zalétnutí za hranu letiště jsem raději „pustil kniply“ a ponechal model svému osudu. K mému pozdějšímu překvapení se model sám způsobně stočil proti větru a celkem v pohodě „sebou praštil do oranice“. Výsledkem pak byla pouze zlomená vrtule, vylomené lože motoru a spoustu hlíny v letadle a motoru - ale všechno je již opraveno a Pluto se těší na další lety (...bez větru...).
Nejslavnějším modelem naší RC historie je bezesporu elektrovětroň TRACY. S tímto modelem jsme zažili mnohé příhody, z nichž alespoň dvě stojí za zaznamenání. První z nich by se mohla jmenovat „Jak udělat z modelu krtka“ - představte si krásné zimní prosincové odpoledne, mrzne „až praští“, ale to pilota nemůže odradit, má přece „zimní doplňky“, že. Letí už několikátý let, adrenalin úspěšně maskuje zmrzlé (a tudíž „neohrabané“) prsty, začíná se „na obloze“ nudit (nikdo jiný nelétá) a tak začíná „blbnout“... Podle zákonů schválnosti přichází krizová situace (už ani nevím, co jsem to v tu chvíli na obloze prováděl...) a necitlivé prsty přes veškerou snahu posílají model střemhlav k zemi. Rána „jako z děla“, pilotovi se zatmí před očima a ani se mu k místu havárie nechce jít (a to jsem si „přistál“ skoro „u nohy“...!). No, smutný pohled - letadlo trčí kormidly ze země, výškovka se válí opodál, křídla sklopená k zemi jako spící pelikán a především - „čumák“ letadla zabořen nejméně 10cm do země (podotýkám, že země byla dost slušně zmrzlá - podpatkem by jste důlek pro kuličky neudělali....). Tracy-zimní havárie2 Kolem se samozřejmě válelo rozházené RC příslušenství (naštěstí poměrně bez úhony) a rozbitý trup nešel kvůli sklopné vrtuli ani ze země vyndat (vrtule působila jako zpětné „zoubky“...). Po prvním šoku přichází uvolňující smích a poznámky typu „krtku vylez“ a „nemáte někdo kuličky, zahrajeme si, důlek už máme...“, ještě že nikoho nenapadlo udělat si z nebohé Tracy ohýnek na zahřátí! Nakonec vše dobře dopadlo, časem se vše podařilo úspěšně opravit a mohlo se dále létat - až do poslední havárie, kterou můžeme nazvat „Na ptáky jsme krátký...“. Základní situace velmi připomínala tu předchozí, jen s tím rozdílem, že se vše přihodilo v létě, při naší tradiční „modelářské dovolené“ na „našem polním letišti“ - krásné letní odpoledne, pohoda na letišti (nelétající personál odpočívající na židličkách pod slunečníky, přivezenými na přívěsu za autem...), ve vzduchu všechno co má křídla (včetně ptáků!), termické podmínky ideální („dnes to krásně nosí...“). Pilot už se na obloze začíná nudit, (přiznám se, že jsem to byl také já...), akrobacie ho přestává bavit a tak se začíná honit s ptáky po obloze, kteří, jak se zdá, na tuto hru přistupují. Jenže! Co dokáží práci, nemusí dokázat model - při jednom „rychlostním letu“ s nějakým čápem (nebo co to tenkrát bylo!) najednou sebou Tracy cukne, lehce zamává levým křídlem, které pak ukázkově „vzpaží“ a svižně nabere kurz „hurá dolů“. Pilot se ještě snaží „něco vymyslet“, Tracy vypadá, že s nadějí na přežití dopadne do pole poblíž, ale druhé ukázkové „vzpažení“ pravého křídla již nedává žádnou naději na záchranu. Tvrdý dopad do pole (dost blízko stojících aut, uf, to bylo štěstí!), tlumená rána, pilotovo „promiň Tracy“ a pak už jen smutné sbírání trosek - ty jsou pietně uloženy do přívěsu (něco jako rekonstrukce po havárii skutečného letadla...) a zbývá jen kontrola použitelnosti RC vybavení. Co se dá dělat, to už k létání s modely patří a asi opravdu platí, že „na ptáky jsme krátký...“ a poučka „s těmi ptáky si nic nezačínej...“, jo, jo - „příště budeme chytřejší, starouši“. RC vybavení bylo opraveno a použito v Mystery, Tracy byla slepena do „statické výstavní podoby“ a zdobí strop klubovny RCK. Čest její památce!
Elektrovětroň Gama i přes svůj krátký letecký život (alespoň u nás) stačila být aktérem několika dramatických situací, včetně své nejslavnější a zároveň poslední - rázný a odvážný průlet větvemi několika stromů za sebou (ve větvích zanechala bílé cáry potahu křídel) následovaný krátkým letem a posledním pádem na zem. Pilota tohoto letu nechci přímo jmenovat, ale jak správně tušíte, jak se jedná o stromy, nemůže to být nikdo jiný než Míra a doufám, že časem napíše samostatnou povídku o tom, jak se „češou stromy modelem aneb jak se češou modely ze stromu“!
Dalšími z modelů, se kterými se dá užít spoustu zábavy, jsou elektrovětroně Trio a Shanahan. Oba dva modely mají mimo jiné zásluhy na fotografování z výšky (viz. Mírovo článek „Lstivý tah UPC“) - Trio jako pokusný model a Shanahan jako dokonalý nosič fotoaparátu....... Trio je průkopníkem našich pokusů o přistání „k noze“ (učíme se rychle...) a držitelem rekordu v přesnosti přistání na cíl - cíl byla Mírovo noha a přesnost přistání byla docílena přišlápnutím Tria na požadované místo. Všichni aktéři pokusu (já pilot, Trio model a Míra přišlapávač) podali mimořádný výkon, za což byli odměněni zaslouženým potleskem a poznámkami typu „...to neděláte dobře, s tím blbnutím, to se vám jednou vymstí...“ a podobně. Otisk Mírovo boty v křídle přesně ukazoval velikost „přistávacího terče“..... Ale Trio je opraveno, létáme a přistáváme dále! Shanahan je zase průkopníkem v disciplíně „vezmeš mi modelem z ruky to stéblo trávy?“ a při tom také držitelem rekordu v počtu lidí („figurantů“), které donutil zalehnout do trávy (naštěstí bez zranění). Dále je také hlavním aktérem v řešení kontrolní otázky „Co myslíte, jak dopadne střetnutí nízko letícího modelu s dřevěným rozcestníkem turistických cest“. A odpověď? Nízko letící model se po střetnutí s vrcholkem dřevěného rozcestníku turistických cest (to když pilot špatně odhadne výšku a vzdálenost...) zakymácí, nadskočí a nevšímaje si okolo létajících třísek z vlastního křídla klidně pokračuje v letu, aby asi tak po 20 metrech ladně (no, relativně ladně...) přistál. Pilot pak za dotěrných poznámek okolostojících posbírá kousky balsy z křídla, z vrcholku rozcestníku sundá zapomenutý cár potahové fólie, složí zbytek letadla a jde si v klidu opravovat....
Elektrovětroň Mefisto hraje hlavní roli v Mírovo příběhu „Jak se visí s dvoumetrem na šestistovku“ a je také držitelem jednoho evropského rekordu - víc neprozradím, přečtěte si zmiňovaný článek.
Obě samokřídla Bzuk přestála mnoho havárií a snažila se potvrzovat svůj „reklamní“ slogan - „Bzuk je téměř nerozbitný (jen gondoly si nakupte do zásoby...)“ ; se Shanahanem zkoušela i kategorii „kombat“ (tedy vzdušný souboj) - jen oba piloti (kdo jiný, než já a Míra, že...) nějak nestíhali výkonům svých modelů, ale nějaký ten „ťukanec“ na obloze určitě byl (stuhy za modelem jsou jen pro měkoty.....). Mírovo Bzuk snad přestál (a bude opraven, doufejme...) i posledním několikatýdenním visení na stromě (hádejte, kdo pilotoval?) a časem se snad dočkáme od Míry i samostatného článečku na téma „jak se visí s metrem na třístovku“. Máťovo Bzuk si zase s námi zahrál hru na schovávanou v poli slušně vzrostlé řepky olejky - situace, stojící za zaznamenání. Modelářské odpoledne, po obloze opět létá vše, co má křídla, mírný vítr. Máťa a Bzuk startují, chvíli krouží po obloze a poté se ozývá - „spadnul jsem do řepky“. Okamžitě se určují orientační body (k učení místa pádu modelu), rozdávají se vysílačky (pro směrování pátracího družstva) a dobrovolníci (ha, ha, ha.....) vyrážejí do akce. Vyšší průzkumníci prohledávají řepku shora (kdo si to nezkusil, neuvěří, jak husté šlahouny řepky dokáží chytit a podrazit nohy), průzkumníci menších postav po marných a zoufalých pokusech shora začínají pátrat zdola („z podhledu“), zbytečně vysvětlujíc, že „...co kdyby model propadl až dolů...“. Všechny pátrací akce jsou ze základny koordinovány a směrovány „řídícím letového provozu“ (nebudu jmenovat, jsem uctivý syn...), který se za pomoci dalekohledu, vysílačky a kontrolních bodů snaží navádět pátrače k domnělému místu dopadu (zkrátka, honil nás po poli jako „nadmutou kozu“....). S blížícím se soumrakem a ubývajícími silami členů pátracího družstva (chůze a lezení v řepce je velmi vyčerpávající činnost, vřele doporučuji....) jsou práce zastaveny a všichni odjedou domů k poradě, co dále. Druhý den je na letiště přivezena „mobilní rozhledna“, ze které je řízeno další hledání - nezúčastněný pozorovatel by musel dojít k jasnému přesvědčení, že v Dobřanech (Bohnicích a tak, dosaďte si libovolné jméno blázince...) vzali chovance na vycházku a mají zde „polní cvičení“. Po okraji pole se kousek po kousku posouvá Škoda Forman, na připojeném přívěsu jsou postavené (a upevněné) vysoké štafle, na nich sedí dobrovolník-pozorovatel (dobrovolně přivázaný ke štaflím...), v jedné ruce má dalekohled a v druhé vysílačku. Dalekohledem hledí do nekonečného lánu řepky a do vysílačky občas „vyštěkne“ povel typu „...kolmo na štafle ve vzdálenosti 30metrů vidím něco černo bílého... (poznámka na okraj - Bzuk je černo-bílo-barevný...)“, načež se ze zálohy vrhá udaným směrem do pole záchranná četa. Časem se členové záchranného týmu ani nevracejí zpět, zůstávají mezi plodinou a jen tak bloumají s náznakem směru, udaným pozorovatelem. To by jste nevěřili, kolika barvami oplývá tato houževnatá plodina a jak moc tato místa připomínají ležící model..... Po zjištění, že už ani není kde pátrat, jsou pátrací práce znovu odvolány a nastupuje plán poslední - pomoc družstevníků. Zkrátka - zjištěn majitel pole (místní zemědělci), zjištěn přibližný čas sekání tohoto pole a nakonec zjištěn i „sekáč“, kterého budeme muset „ukecat“, aby při sekání dával bedlivý pozor, co seče.... Nabídnutý úplatek (lahodná tekutina, ale o tom se musí mlčet...) je prozatím odmítnuta s tím, že ještě nic nenašel. Nakonec se vše v dobré obrátilo, model se našel (byl tak schovaný, že bych se nedivil, kdybychom na něj při pátrání šlápli...), tekutina změnila majitele a Máťa mohl s Bzukem znovu létat, jen má zakázáno trhat řepku olejku......!
Všechny tyto historky (věřte mi, je to pravda a jen čistá pravda, já nejsem rybář....) původně k smíchu nebyly (kdo by se také radoval, že si rozbil model za pár tisíc, že...), ale vzpomínat se má s úsměvem a tyto příhody k létání patří, jinak by to nebyla taková „sranda“ že!
Modelařině zdar, létání obzvlášť a hlavně v Kramolíně!

Celý článek | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

RCK hledá

Hledej na webu
Hledej na RCK


Vybrané termíny
30.12.2017: JEN TAK
aby to tu nebylo prázdné - ani tak novinka jako přání.

30.12.2017 10.00 zavírání Kramolínského nebe

1.1.2018 otvírání sezony RCK
hodina dle stavu pilotů a domluvě

Rakety, letadla, lodě vynecháme. Doufám, že za hospodou nebudu sám, tedy za předpokladu, že se i já dostavím

MiraH


Počítadlo


Všechna práva pokud není uvedeno jinak si vyhražují členové RCK a užití materiálu je možné jen s výslovným souhlasem a uvedením odkazu na stránky RCK.

Vytvořeno prostřednictvím phpRS - redakčního systému.

Hostováno u MHServis.cz - tvorba www stránek