Jak jsem létal a padal aneb historie modelářství v Kramolíně

Autor: NovakO <(at)>, Téma: Povídání, zážitky a akce kolem modelařiny, Vydáno dne: 24. 01. 2007

Část první – modelářské začátky aneb každý nějak začínal

Míru znám od nepaměti. Přesněji řečeno - od dětských let, kdy jsme se jednou v zimě setkali v Kramolíně na rybníčku. Jistě, z Kramolína znám ještě spoustu dalších lidí, kteří mají v tomto příběhu o modelařině svoji roli, ale Míra má tuto roli asi největší (ostatní prominou). U většiny událostí jsme figurovali my dva (hlavně u havárií, karambolů a průšvihů) a ostatní (kteří budou v konkrétních případech zmíněni) se k našim pokusům rádi přidávali.
K modelářství mne vychoval můj otec, který od svého mládí nejen modely stavěl (a stále staví) a létal s nimi, ale také létal na větroních a zajímal se o létání – jsem jako on, jen to aktivní létání se bohužel nekoná. Míru k modelářství pravděpodobně přivedla jeho zvídavost a schopnost slušně uspět ve všem, „na co sáhne „ (nepřechválit, aby nám nezpychl). A v neposlední řadě – kdo si jako kluk nevyzkoušel nějaké to éro postavit a zalétat, že.
Když tedy pomineme klukovské pouštění vlašťovek (taková vlašťovka, vypuštěná ze střechy dvanáctipatrového paneláku, má docela slušný dolet!) a prvních modelů letadel (většinou stavebnice např . Igra), začala „vážná“ modelařina slepováním balzových házedel (přiznám se, dokonce jsem chodil i do modelářského kroužku) a poletování s nimi a první pokusy o jejich zalétání podle rad starších a zkušenějších. Pro doplnění zručnosti jsme také ve volných chvílích slepovali plastikové a papírové modely a to nejen letadel – časem některé rozbité modely sloužily také jako skvělý terč při střelbě ze vzduchovky.
Historie modelářství v Kramolíně se začala psát po našem setkání s Mírou, Vláďou a Bohunkou, tj. „dětmi z Kramolína“ (a později přibývali další...), kdy jsme si mezi jinými hrami našli i čas na pouštění volných modelů letadel. Náš letecký park se skládal z tehdy obvyklých modelů – celopolystyrenový Démant (Vláďa), balsový konstrukční model kategori A2 Andula (Míra) a balsovopolystyrénový model kategorie A1 Mona (Ondra a Bohuni – resp. první ze dvou exemplářů patřil našemu tátovi). Později přibyl ještě jeden exemplář Mony (už postavený mnou), jeden krásný balsový konstrukční model kategorie A1 („tátovo“) – na jméno už si bohužel nevzpomínám, a jiné, již zapomenuté modely. Některé tátovo modely nám raději nebyly svěřeny (velmi rozumné) a nebo ukončily svou modelářskou pouť dříve, než nám mohly být svěřeny.
S našimi modely jsme statečně poletovali, hledali, přinášeli, opravovali a zkrátka – užívali si modelářského mládí. Létali jsme jednak ze „skály na drahách“ (do doby, než jí přerostly břízy), z kopce nad silnicí (než na kopci vyrostlo motokrosové závodiště a kopec také neprotnuly sloupy vedení vysokého napětí) a hlavně z „pahorku“ nad vsí, odkud se při správném směru a síle větru dalo dosahovat slušných výkonů a vzdáleností (jenže, kdo pro to měl pořád chodit, že). Ze zvláštních událostí těchto modelářských začátků utkvěly v paměti jen některé, zde je pár příkladů:
- např. celozimní pobyt Mony na střeše školy, kdy po jarním osvobození stačilo jen vyměnit poutací gumy a mohlo se létat dále (tento model vynikal svou nerozbitností)
- několikanásobný pobyt Mony v potoce a její přinesení nálezci na naši adresu (už tenkrát se osvědčila adresa nalepená na modelu) – ostatně, v okolí o nás stejně všichni věděli.
- hledání modelů s dalekohledem ze sloupů vedení vysokého napětí (ještě bez vedení a hlavně bez napětí!!!)
- pár žďuchanců od volně puštěného modelu (jo, bezpečnost především...)
- a především, sundávání modelů z větví stromů (asi počátky Mírovo „magnetismu stromů“?)
Modelářské aktivity jsme si také zpestřovali pouštěním modelů raket („puf, pšššš a dvacet korun je v........ ve vzduchu“), většinou Mírovo (asi dva modely), já jsem se specializoval na rampy a elektrické odpalování jejich motorů (už jsem říkal, že jsem elektrikář?) a dolování raket ze země (když se nevysune návratová stuha nebo padák, je to slušná díra do země). Míra jako majitel raket organizoval jejich hledání a případné sundávání ze stromů (viz „Mírovo magnetismus stromů“). Z dalších modelářských aktivit můžeme vzpomenout např. lodní modely – jednak plachetnice – např. Racek s hliníkovým trupem a kýlem, a motorové lodě (spolu s dalším „kramolíňátkem“ – Vaškem), např. motorová jachta Melodie, která se jako náš první model dočkala dálkového ovládání (vypůjčený jednokanál typu „motoršpagomatik“ z tátova motoráku – letadla, které bylo také hledáno ze sloupů vedení vysokého napětí bez napětí).
A ještě pro úplnost – pro našeho správce sekce RC auta Martina – také jsme jezdili s auty na dálkové ovládání bowdenem a také s autíčky na autodráze (dvě rekordní dráhy – jedna nejdelší měla asi 12m délky a jedna nejvyšší asi 1,2m výšky...) – snad nám to uzná jako počátky automodelařiny v Kramolíně. Vrátíme-li se zpět k leteckým modelům, musíme nyní zmínit pomalý přechod činnosti od volných modelů k začátků RC řízení modelů. Jak již bylo zmíněno u lodních modelů, začali jsme používat první RC soupravu pro ovládání letadel. Jednalo se sice o jednoduchý (amatérská stavba) jednokanál typu „motoršpagomatik“, ale pro nás v té době vrchol dosažitelné techniky. Zde je třeba udělat malou vsuvku a systém „motoršpagomatik“ blíže vysvětlit: kormidlo (v případě letadla směrovka, u lodě kormidlo) je ovládáno z jedné strany tenkým provázkem, natáčeným na elektromotor (Igla 4,5V) a z druhé strany napnutou gumičkou. Princip činnosti je velmi jednoduchý – otáčením elektromotorku se navíjí nit a tím se kormidlo vychyluje na jednu stranu; pokud se motorek zastaví, přemůže na druhé straně kormidla napnutá gumička odpor motorku, nit se začne odvíjet a kormidlo se vychyluje na stranu druhou. Na vysílači je jednak tlačítko ovládající otáčení motorku (stisk- motor se otáčí, uvolnit- motor je volný), ale hlavně tzv. multivibrátor – ten v pravidelných intervalech motor spouští a vypíná a tím směrovka (nebo kormidlo u lodě) kmitá pravidelně vlevo-vpravo (do krajních poloh). Pohybem páky ovladače multivibrátoru se mění doba zapnutí a vypnutí elektromotorku a tím doba vychýlení směrovky (nebo kormidla u lodě) na jednu nebo druhou stranu a tím se dá celkem plynule řídit směr letu (nebo plavby). Výška letu se řídí seřízením modelu letadla – ovládaly se takto modely, které létaly i jako volné, tj. nejprve se model zalétal jako volný a potom se teprve začal ovládat směr letu.
Takže, zpět k modelům z počátků (dá-li se to tak nazvat) RC létání. Nejprve byl tento jednokanál instalován v zakoupeném motorovém modelu (kabinový hornoplošník) na spalovací detonační motor (tuším, že to bylo 1,5cm3) – model mého táty, který s ním také většinou létal – až do doby, kdy model nabral „stoupák“ a zmizel v dáli. Jak jsem se již zmínil, tento model byl také hledán s dalekohledem ze sloupů vedení vysokého napětí (jako poslední bez napětí, poté začala vedením „proudit elektřina“ a bylo „po rozhledně“). Poté byla tato souprava instalována ve větroni Junior (celobalsová konstrukce, polystyrenová křídla, rozpětí asi 1,8m, ocasní plochy typu T, ovládaná směrovka) – tento model vynikal výbornými letovými vlastnostmi (jako volný model se u kolegy také vyskytoval) a jednokanálem se dal velmi dobře ovládat. Létali jsme většinou na svahu nad vsí – kopec Pahorek se stal od té doby pojmem - model jsme také vytahovali do vzduchu pomocí gumy – ta se často také stala „silným argumentem“ k přesvědčování ostatních, aby někdo pro model došel a přinesl jej zpět (donáška modelu byla většinou otázkou delší procházky, kdo si myslí, že RC model nedokáže daleko ulétnout, ten se hluboce mýlí...).
Jak již bylo zmíněno v sekci „lodě“, jednokanál se střídal v ovládání Juniora a jachty Melodie (ovládací motorek s příslušenstvím měl každý model svoje, „cestoval“ jen přijímač).
Větroň Junior byl tak univerzální model, že posloužil i jako první model v další éře RC modelářství v Kramolíně, ale to již je jiná kapitola - snad v dílu 2 - RC modely aneb „chtěl bych to nějak ovládat“.
Do přechodné kapitoly mezi začátky modelařiny a RC modely lze také zařadit model, který u nás v Kramolíně nikdy nelétal a s největší pravděpodobností již nikdy létat nebude - u kamaráda jsem objevil u stropu visící upoutaný model kabinového hornoplošníku (upoutaný znamená, že let je ovládaný ze země lanky od pilota k modelu), očividně moc nelétaný. Jelikož jsme v té době neměli s čím létat a chtěli jsme si konečně pořídit i vícekanálovou RC soupravu, zdál se tento model vhodný na přestavbu na RC ovládání. No, pokus se nakonec nepovedl, model se pouze přesunul z kamarádova stropu ke stropu ve „vinárně“ u Míry, kde nám jako memento připomíná naše modelářské začátky.
A na závěr si ještě dovolím popsat jednu z našich slavných příhod, která je z období volných motorových modelů. Byl to motorový model, asi 1m rozpětí, kabinový hornoplošník, po lehké úpravě schopný i RC provozu (jenže v té době jsme jej neměli čím ovládat), ve volném letu velmi stabilní, což se nakonec ukázalo jako veliká nevýhoda. Zde je třeba ještě jednou malá vsuvka – s volnými motorovými modely se létá tak, že model v motorovém letu (tedy při chodu motoru) stoupá v levých kruzích a klesá (po zastavení motoru) v kruzích pravých. Dobře seřízený model dokáže při návratu přistát téměř „k noze“ (tolik teorie). Důležitou podmínkou úspěšného letu je správné množství paliva – tolik, aby model krásně letěl, ale nestihl ulétnout, odhadem tak max. 5 minut letu. Ano, jistě tušíte, kam směřuje moje vyprávění.... Velká louka, okolo ní rozlehlé pole, až v dáli les, krásné letní odpoledne, horda letuchtivých radilů a dva ubožáci, kteří se snaží podle rad odborníků připravit model k letu. Nasazení křídel, kontrola kormidel, těžiště, motoru a celého modelu a hlavně nezapomenout do nádrže nalít palivo. Do nádrže není vidět, odhad množství paliva také nic moc, tak tam raději dáme toho paliva více (citace jedné z rad – „...jen tam dejte víc paliva, ať to letí vejš...“) a jde se na start. Nahození a seřízení chodu motoru, natočení modelu proti větru a start (z ruky). Model krásně letí, mírně krouží („sakra, ty kruhy mohli být menší“), začíná krásně stoupat („to nám to počasí dnes krásně nosí“), motor běží jako hodinky, prostě modelářská pohoda. Ale pouze do chvíle, kdy model nastoupá pod mraky, kde už skoro není vidět, změní směr letu na „rovný od nás pryč“ a krásným, klidným, motorovým (!) letem nám zmizí z dohledu. Ještě chvilku je slyšet pravidelný chod motoru a pak se rozhostí zlověstné ticho. Po chvilce ticha nastává rozbor situace („nebylo tam toho paliva trochu moc?“ a „...ale že to dneska nosí, co, dneska by lítali i vrata od chlíva...“) spolu s návrhy na hledání modelu – ještě jsme se utěšovali tím, že po zkušenostech s jinými modely byla i zde naše adresa pro vrácení modelu poctivým nálezcem. Následující hledání modelu pokračovalo i o mojí a Mírovo dovolené, kdy jsme na motorce (klasik by řekl „...na svém motocyklu značky Laurin&Klement...“, ale byla to jen Jawa 250...) projížděli okolí úletu modelu křížem krážem všemi směry, vylepovali ve vsích oznámení (asi jsme nabízeli malé nálezné....). Zkrátka, najezdili jsme spoustu kilometrů, vylepili spoustu oznámení, hovořili se spoustou lidí, hledali všude možně i nemožně, ale výsledek žádný, model nalezen nebyl (nebo byl, ale vrácen nebyl...). Jo, poučení pro příště – pravidlo, že paliva nikdy není dost – se může pěkně vymstít....... Touto příhodou se také uzavřela jedna kapitola naší modelářské historie v Kramolíně – volné létání – a začíná éra RC modelů.